100 let muzea v Olomouci 1883-1983

Bronzová medaile vydaná v roce 1883 u příležitosti stého výročí založení muzea v Olomouci má velikost 66 x 52 mm. Je podepsáná J. Grmelou.

"100 let prvního českého muzea na Moravě 1883-1983"
"Vlastenecký spolek muzejní
Vlastivědná společnost muzejní"


Stříbrná medaile s Přemyslem Otakarem II. na aversu a Karle IV. na reversu

Medaile s Přemyslem Otakarem II. na koni držícím v pravé ruce dřevec s heraldickým praporem s českým lvem a znakem Moravy na čabrace koně na jedné straně a Karlem IV. v majestátu na straně druhé. Medaile má průměr 31 mm.

Přemysl Otakar II.

Jednoznačně patrné je pouze toto: prapor/banderium představuje Čechy, štít Rakousy, na krku čabraky jsou Korutany, dole je (nějaká) orlice - asi Morava (hned za REGIS BOEMORUM následuje MARCHIONIS MORAVICI - přechází z prvního do druhého řádku), ale může jít i o Kraňsko, též orlice, které držel 1269-1276, viz titul ve druhém řádku na konci "DOMINE CRE ..." ), další štíty chybí (?) vzadu na čabrace - Štýrsko (panter) a druhá orlice (Kraňsko) nebo Morava, není li to již ta orlice vpředu.

Bude to asi čtvrtý typ, ale replika opomenula štýrského pantera na zadku čabraky. Ten překreslený obrázek je až pátý. Každopádně orlice na předním dolním díle čabraky (pod Korutanským vévodským štítem) je Morava. Kraňská orlice bývala poslední.

U Karla IV. jde o císařskou majestátní pečeť. Z pořadí štítů je vidět, že nejprve (heraldicky vpravo) je císařská orlice (dvouhlavého orla používá až Zikmund Lucemburský) z titulu císaře a po jeho heraldicky levé straně je český lev (z titulu krále).

Karel IV.

Proč je vlastně na jedné straně Karel IV. a na druhé Přemysl Otakar II.? Absurdní spojení dvou částí dvou různých pečetí dvou různých panovníků. Klidně mohl být majestát Přemysl Otakar II. a jezdecká pečeť Přemysla Otakara II., jak je užíval. Ideálně právě pátý typ, ten je titulárně a heraldicky nejbohatší, třebaže poslední šestý, již jen se znaky Čech a Moravy, je největší a umělecky nejkrásnější.

50. výročí pobočky ČNS Olomouc 1929-1979, 60. výročí založení pobočky Olomouc 1989, 80. výročí pobočky ČNS Olomouc 1929-2009

Medaile vydaná u příležitosti 50. výročí pobočky České numismatické společnosti Olomouc (1929-1979). Patinovaný bronz 40 mm.

Moravská orlice. "Česká numismatická společnost Olomouc"
"50 výročí pobočky ČNS Olomouc 1929-1979"


Tombaková medaile má průměr 40 mm. Autory jsou B. Teplý a J. Grmela.



Medaile vydaná u příležitosti 60. výročí pobočky ČNS Olomouc v roce 1989. Medaile má průměr 60 mm. Je podepsána R. Doležalem a J. Grmelou a je uložena v etui.


"Česká numismatická společnost
60. výročí pobočky ČNS Olomouc 1989"

Medaile vydaná u příležitosti 80. výročí pobočky ČNS Olomouc 1929-2009. Bronzová medaile má průměr 50 mm, je podepsána B. Teplým.

"Olomouc 1725 Caesarova kašna"
Česká numismatická společnost - osmdesát let
olomoucké pobočky 1929-2009


Tombaková medaile má průměr 50 mm.



Pražský posel. Čtení pro lid jazyka českého od J. K. Tyla, 1848, č. 29 - Rozprávky o Vídni vytažené z tobolky Pražského posla

V čísle 29 Pražského posla, čtení pro lid jazyka českého od J. K. Tyla, z roku 1848, se na stranách 226-228 nachází článek vydaný v těchto novinách na přelomu července a srpna 1848 Rozprávky o Vídni vytažené z tobolky Pražského posla:

„To bylo nějakého drnčení! - Čeho pak? - Brněnských šavlí po vídeňské dlažbě. - Jak to? - Minulou neděli, to jest: dne 30. července přihrnulo se několik set brněnských gardistů i s muzikou do Vídně, aby tu svým pánům kamarádům, totiž vídeňským gardistům, zase jedenkráte kompliment složili a jim o harmonii svého smýšlení se zdejším smejšlením zase nový důkaz dali.

Tento důkaz pozůstával také v tom, že gardistům předměstí Leopoldova novou korouhev přinesli, a tištěné provolávání o svém německém smýšlení rozdávali.

Živé leopoldovské předměstí bylo skrze ně ještě jednou tak lidnaté; u večer po dva dny před velikým hostincem hučela turecká muzika, a po ulici se vlekl průvod s pochodněmi; z noci byl hřmotný den učiněn; jedlo se i pilo v hostinci.

Pro člověka, kterýž má okna na ulici a rád by se v noci vyspal, není to arci věc nejpříjemnější; ale když to pochází od krajanů, myslí si: Šlak to vem! vždyť neběží pro dvě noci o krk! - Ale jen kdyby to bylo od krajanů pocházelo! Podle jmena hostů byl by to mohl člověk arci myslit; Moravané a Čechové jsou odjakživa bratří, neboť pocházejí z jednoho kmene; ale tenkrát by se byl šeredně omejlil, Moravané tu arci byli, Moravané z hlavního města, ale kdyby to byl člověk dříve nevěděl, na nich by to byl nepoznal. Z venčí všecko jako na gardě německé – ba ještě podivnější; a to pro pásky, jimiž si byli prsa a bedra ozdobili. Tyto pásky jsou červené a žluté barvy; tedy ani německé, ani moravské.

I vrtalo mi to nemálo mozkem, co to vlastně znamená; až jsem se dobře známému Moravci svěřil, a ten mi vysvětlil, že je to nynčko barva moravská!

Já byl jako v Jiříkovu vidění. Až dosavád jsem myslil, že je moravská barva bílá a červená, nebo bíle-červeně-modrá, poněvadž má Morava bíle a červeně kostkovanou orlici v modrém poli na štítu; a v skutku také na Moravě až dosavád červená a bílá barva za národní barvu platila, jako platí v Čechách!  Ale právě toto poslední bylo v posledních časech příčinou, že se moravská barva přemalovala. Lid, národ o tom arci neví; ale pánové, co se za vůdce jeho vydávají a co nechtějí o jistém spojení s Čechami ani slyšet a jiné proti němu ještě popouzejí - ti nechtějí už ani českou barvu na Moravě ani vidět a přijali žlutočervenou; teď potřebujou jenom ještě trochu černé, a budou hotoví Němci, což bezpochyby také zamýšlejí - a já bych se toho rád dočkal, jak bude poctivý Hanák, Valach nebo Slovák, oči otvírat, až se jednou z rána probudí a shledá, že se z něho Němec udělal.

Ale nejdivnější při tom ovšem je to, že tato nová móda v národních barvách, kterou se chce Morava mermomocí od Čech oddělit, takořka od Čecha pochází.

Jak že? Od koho? - Od pana profesora Šembery, rozeného Čecha, kterýž prej někde v starých knihách nalezl, že prej kdysi jakýsi císař moravským stavům erby nažlutil; a sotva vylezl s tím na světlo (to jest: pan profesor se svým vynálezem): už prej začali moravští páni stavové a všickni nestavové, co myslejí, že jsou Čechy hladová saně, kteráž by je po kořisti slídíc pohltila, ti začali Alelujá zpívat, že něco našli, čím se budou hned na první podívání od Čechů rozeznávat – a povýšili barvu stavovskou za barvu národní. A národní zástupce, to jest: národní garda zaplesala s nimi, že nalezla prostředek, jímžto se na věky věků od Čechů oddělí.

Ó pošetilosti! Jestli co přirozeně k sobě patří a jestli se to v národní vůli projeví: tedy nebude nic platné všechno vaše červenožluté vynasnažení: teď nejsou už časy pro takovou politiku: teď se nebude politika dělat v kancelářích, teď ji dělá čas a jeho duch. Pamatujte si to pánové!

Dále mě ta milá brněnská garda celého také tím pomátla, že jsem mezi ní ani slova moravského neslyšel! Nechci sice přisahat, že by minulá, na 150 kvérů sražená pražská garda vesměs byla česky mluvila, kdyby se byla jednou do Vídně vypravila - (o té nastávající netroufám si ještě nic soudit, ta bude, jak se zdá, jakýsi extrakt čili vejstřelek národní obrany) - ale na to bych chtěl přece o hlavu se vsadit, že by si byl tady aspoň jeden druhý po česku zahovořil, a kdyby byla Vídeň ještě jednou tak německá, jak se teď německou být vyhlašuje.

Jediné dobré ponaučení vzal jsem si z tohoto navštívení, a přál bych si, aby si ho také naše gardy v Čechách povšimli - a to je to, že se takovýmto scházením na obou stranách stejné smýšlení upevňuje, důvěra budí a prospěšné bratrstvo uzavírá, a protož pravím, aby se naše gardy podle něho řídily. Bylo by to zajisté oběma stranám k velkému prospěchu; to se mohou na blízku nebo i v dáli navštěvovati. Nynčko to arci nejde, leda by chtěli jít s procesím; ale však oni zase přijdou časové, kde se budeme z ouplného požehnání darů konštitučních těšiti - a potom: Pozor! - pánové!”

Ideální řešení kodifikace „zemské“ vexilologické (tzv. hladké) vlajky Čech, Moravy a Slezska

Ač je to zcela zbytné (neboť historické heraldické vlajky Čech, Moravy a Slezska jsou de facto dány – červená s českým lvem, modrá s moravskou orlicí a žlutá se slezskou orlicí), tak kdyby se (čistě hypoteticky) kodifikovaly „zemské“ vexilologické (tzv. hladké) vlajky (vedle naší krásné „hladké“ státní vlajky ČR), ideální řešení by bylo toto:

Společný vždy horní bílý pruh (jako hlavní barva státní bílo-červeno-modré trikolóry ČR) a druhý pruh by akcentoval druhou (heraldicky dominantní znakovou) barvu takto:

Návrh pruhované zemské tzv. hladké vlajky.
Bíločervená zemská vlajka Čech
Návrh pruhované zemské tzv. hladké vlajky.
Bílomodrá zemská vlajka Moravy
Návrh pruhované zemské tzv. hladké vlajky.
Bíločerná zemská vlajka Slezska

Čechy (bílo-červená), Morava (bílo-modrá) Slezsko (bílo-černá; neboť černá je slezská orlice a na její hrudi stříbrné/bílé jetelové perisonium/pružina s křížem – poměrně unikátní vedlejší heraldická figura v celoevropském kontextu).

Ono je to vlastně krásné – Češi jsou prostě ti červení a Moravané ti modří (dobří). A Slezané holt ti černí (jako uhlí).

Při použití tohoto principu bychom získali tři bikolóry. Pokud by to bylo cílem, tak dobře. Ovšem jako Moravanům by nám měla být i s poukazem na 19. století) bližší červeno-bílá kombinace nebo červeno-bílo-modrá trojkombinace (bílo-červená dvojice by se shodovala s českou bikolórou, bíločervenomodrá zase se státní společnou trikolórou, proto navržené pořadí ostatně odpovídající historickým vzorům).

Návrh pruhované zemské tzv. hladké vlajky.
Červenobílá zemská vlajka Moravy
Návrh pruhované zemské tzv. hladké vlajky.
Červenobílomodrá zemská vlajka Moravy

K navrhované volbě vždy dvou barev vzatých ze zemského znaku (sjednocující je společná bílá) se pro zajímavost a srovnání hodí připomenout dva dokumenty ze začátku 19. století řešící stavovské uniformy Moravy a Slezska, kde, pokud vynecháme zlatou či ve druhém případě stříbrnou výšivku a nárameníky, dostaneme se (jedno v jakém pořadí) na tři základní barvy.

V případě Moravy jsou uvedeny barvy červená, bílá a modrá (Diese Uniform soll, (...) roth der Kragen und Aufschläge Kornblau, die Weste und Beinkleider aber weiβ - "Límec má být červený a manžety tmavě modré, ale vesta a kalhoty mají být bílé"), v případě Slezska červená, bílá a černá (Diese Uniformsoll roth, der Kragen und die Aufschläge schwarz, die Weste und Beinkleideraber weiβ - Tato uniforma má být červená, límec a manžety černé, ale vesta a kalhoty mají být bílé).

Návrh pruhované zemské tzv. hladké vlajky.
Černožlutá zemská vlajka Slezska

Podobně jako Moravané by k představě nastíněné na začátku mohli mít (historickým zvykem dané) námitky i Slezané (a říct), že mají k černo-žluté (či žluto-černé) bikolóře rozhodně vřelejší vztah a argument "Musí jim stačit (z původní) jen černá – žlutou (německou, císařskou aj.) nebrat. Morava taky (místo tří) má v této vizi „jen“ dvě (a navíc z doby stavovského povstání)", naznačující, že tu jde o kompromis, by jim zcela nekompromisně nemusel "vonět".

Takové úvahy ale v současnosti moc lidí, totiž "nikoho", nezajímají. A vlastně je to možná dobře, neboť je (mnohdy) lepší s tím, co je (máme), raději vůbec nehýbat, neboť je to dobré a víme, že to všechno (podle situace) může vést leda ke konfliktu a rozpadu (zániku). Inu, heraldické vlajky to v každém století jistí.

Slavobrána při návštěvě Františka Karla v Kuníně v roce 1845 - černožlutá bikolóra a červenobílá bikolóra

Krásnou ukázkou červenobílé zemské vlajky je červenobílá bikolóra umístěná společně s černožlutou bikolórou na slavobráně postavené u příležitosti návštěvy otce pozdějšího císaře Františka Josefa I. arcivévody Františka Karla v Kuníně v roce 1845. V soudobém popisu slavobrány, který se dochoval, jsou červená a bílá zmiňovány výslovně jako moravské barvy.

Vlajkami na slavobráně se mimo jiné zabývá ve svém článku Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848 otištěném v sborníku Genealogické a heraldické informace (GHI 2017, Moravská genealogická a heraldická společnost, z.s.) na straně 42 František Pícha. 

Slavobrána při návštěvě Františka Karla v Kuníně v roce 1845

Na své cestě Moravou a Slezskem byl František Karel pozdravován obyvateli zemí, majiteli panství, úředníky a vítalo jej bezpočet oblouků a česných bran. Stejné to bylo u kostela v Kuníně, kde vyrostla velmi důmyslná a krásná čestná brána, sestavená z polního a zemědělského nářadí, ze všech druhů obilí, zeleniny a ovoce. Podobu triumfálního oblouku zaznamenal na kresbě novojičínský malíř Gustav Seibert. Majitel panství Friedrich Emil Schindler si nechal na památku události vytvořit i litografii. Jedna kolorovaná litografie, která se nacházela také na zámku v Kuníně, je dnes ve sbírkách Ostravského muzea. V roce 2015 byly jiné tyto litografie nalezeny v pozůstalosti Judith-Marie Schindlerové von Kunewald, zemřelé poslední členky rodu a pravnučky Friedricha Emila Schindlera a s nimi Vysvětlující popis předmětů použitých k výzdobě triumfálního oblouku, zřízeného k poctě Jeho císařské a královské Výsosti arcivévody Františka Karla v Kuníně roku 1845 obsahující informaci o tom, že na věžích se nacházely vlajky v rakouských a moravských zemských barvách.


František Pícha k tomu píše, že doklady o užívání zemských barev na Moravě v 1. polovině 19. století jako prostředku politické komunikace jsou vzácné s mnohdy spornou vypovídací schopností. Jejich nejednotnost jej vede k závěru, že ve všech případech (40. léta 19. století: vedle kunínské slavobrány dále tabulka barev v kalendáři na rok 1844 Austria a vlajkosláva zachycená na kolorovaném grafickém listu k příjezdu prvního vlaku do Brna 7. 7. 1839) jde spíše o autorský výklad, než skutečný stav věcí. Pojem "zemské barvy" by tak byl v tomto období sice existující ale bez přesného obsahu.

K tomu se dá říct, že z pohledu státu to zemské barvy Moravy byly a že jen o několik málo let později byla poptávka po zemských barvách a jejich kodifikaci samozřejmá, a pokud ne předtím, po roce 1848 se jejich povědomí jistě "lavinovitě rozšířilo".

Příjezd prvního vlaku do Brna 7. července 1839 - červenobílá bikolóra

Ve sbírkách Muzea města Brna (MuMB) je kolorovaná litografie k příjezdu prvního vlaku do Brna 7. července 1839, kde je vymalováno několik červenobílých korouhví a zpracováním rozličných jiných vlajek v téže barevné kombinaci. Mohou některé z nich souviset s železnicí, zvláště ty s mřížkou (či šachované, jak můžeme z jiného pohledu na událost vidět na jiných dobových grafikách)? Podle Františka Píchy, který se výjevem ve svém článku Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848 otištěném v sborníku Genealogické a heraldické informace (GHI 2017, Moravská genealogická a heraldická společnost, z.s.) mimo jiné zabývá (s. 41-43), nelze rozhodnout, zda tyto představují brněnské, moravské nebo české barvy.

Příjezd prvního vlaku do Brna 7. července 1839

Z Břeclavi do Brna, které neleželo přímo na trati, vedla šedesátikilometrová odbočka, jejíž stavba dostala přednost před hlavní větví, která vedla přes Břeclav na Přerov. Brňané mohli poprvé spatřit parní lokomotivu Moravia na zkušebních jízdách už koncem roku 1838. Přibližně měsíc po zkušebních jízdách provedených mezi Rajhradem a Brnem se uskutečnily, což se téměř nepřipomíná, propagační jízdy. 15. prosince 1838 z Brna do Rajhradu vyjel vůbec první parní vlak na území dnešní České republiky, kdy se mohli svézt vlakem zájemci při propagačních jízdách (v sobotu 15. prosince 1838, se konala jízda pro veřejnost, a v neděli 16. prosince 1838 jízda pro dámy).


V roce 1839 byl zahájen provoz na železniční trati Vídeň-Břeclav-Brno, první parostrojní železniční trati v českých zemích. Slavnostní příjezd prvního vlaku z Břeclavi do Brna v červenci 1839 zastínil předchozí jízdy. Na nádraží čekaly tisíce zvědavých lidí na to, až se ze zatáčky vynoření funící parní lokomotivu Herkules. Společně s odbočkou do Brna se stanicemi Zaječí, Vranovice a Rajhrad bylo zároveň zprovozněno celé spojení mezi Vídní a moravským hlavním městem dlouhé 144 kilometrů. 7. července 1839 vyrazily z Vídně na zahajovací jízdu v půlhodinových odstupech čtyři vlaky, jež táhly lokomotivy pojmenované Herkules, Bruna, Gigant a Brucephalus. Cesta tehdy trvala čtyři a půl hodiny.

Lukáš Václavík v práci Podoba města Brna ve výtvarném umění 19. století, Brno 2011, píše, že "Příjezd  prvního  vlaku  z Vídně  do  Brna  byl  velmi  sledovanou událostí, protože železnice byla  v té době čerstvou novinkou, kterou se mohlo pochlubit  jen pár měst na světě. Nádraží, dráha a železniční viadukty tak vedutisty uchvátily natolik, že velký viadukt nechybí téměř v žádném albu, snad  ani na  jakémkoli  pohledu  na  město  z této  doby.  Místní  železnice s mosty získala stejné postavení jako dvě tradiční brněnské dominanty hrad Špilberk a Petrov."


Příjezd prvního vlaku do Olomouce dne 17. října 1841

My když na to rozvažování končící na nedostatku dokumentu k události, který by scénu popsal a vysvětlil, půjdeme účelově jednodušeji, tak si můžeme říct, že s ohledem na státní znak z roku 1836 a na to, že pro nás je vlajka často jen pruhované vexillum, jen můžeme hádat, která z těch vlajek je takto unifikovaná moravská vlajka více a která méně, a která by třeba mohla být brněnská, anebo nějaká jiná.

Citace zdroje pramene: Leopold Müller, sbírky Muzea města Brna, inv. č. 2406. Lze si jej v celu grafického listu prohlédnout na stránce internetové encyklopedie dějin města Brna.

Popis: vidíme dvě červenobíločervené vlajky, dvě bíločervené nebo červenobílé (?) a další dvě (maximálně tři) popsatelné jako červená mřížka na bílé vlajce.

K události příjezdu vlaku Ferdinandovy Severní dráhy z Vídně 7. 7. 1839 do Brna jsou i další grafiky, např. Eröffnungsfahrt der priv. Kaiser Ferdinands Nordbahn von Wien bis Brünn am 7. 7. 1839 Ankunft im Bahnhofe zu Brünn (Aufg. von F.X. Richter; Zum Mährischen Wanderer oder Väterlandischen Pilger 1840).

Zahajovací jízda privilegované Severní dráhy císaře Ferdinanda
z Vídně do Brna 7. 7. 1839 na nádraží v Brně

Tady platí to už kdysi napsané, že každý malíř měl skicář (památník), a pak dělal čistopis. Jak co finálně provedl a případně koloroval podléhá osobním tendencím a (ne)znalostem, (ne)paměti) ...

Viz ono šachování nebo mřížování, pořadí trikolór a bikolór (jsou schopni obrátit i barvy rakouské (babenberské) a u pořadí nahoře/dole si tehdy "nikdo" nelámal hlavu, prostě to nějak viselo a vlálo, rotovalo (zvláště na křížovém ráhně korouhve) atd.

Tady se při stejné scéně vidí, jak se každý může přesvědčit, že jiný grafik zachytil u téhož prapor šachování. A zaujme, že ta vlajka, co je barevně červenobíločervená, je zde bíločervenobílá (světlá-tmavá-světlá).

Bližší mi přijde, že na těch vlajkách bylo šachování. A když už zpracovateli černobílé grafiky vydané v roce 1840 uvěřím toto, že to vystihl (viděl a zaznamenal) přesně, jak to bylo, tak mám tendenci považovat jeho světlotmavosvětlý prapor za dobrou stopu taktéž a převést si jej s kolorovanou litografií Leopolda Müllera před očima na bíločervenobílý prapor. Mohly by toto být ony slavné "brněnské barvy", když se o nich občas píše v novinách?

Když to srovnáme, tak bikolóry na stožárech jsou u rytiny zachyceny jasně tmavá-světlá: tedy v barevném podání v tomto případě červená-bílá. A to znamená, že tu máme opět tu červenobílou kombinaci, na kterou se občané ptají úřadů, i když tuší jejich odpověď, i v roce 1915, kdy byl změněn státní znak (a barevnost znaku Moravy v něm), když si lidé "nejsou jisti" (kvůli starodávné dobře zažité vazbě na červenostříbrně šachovanou moravskou orlici) tím, jestli ještě můžou vyvěsit pro ně až do té přece jen podstatné právní změny jasně zemskou červenobílou (když přijde na barevnou dvojkombinaci), anebo už musí tu červenožlutou.

"C. k. okresní školní rada. V Hustopeči, dne 14. února 1915. Čís: 265 / šk. Ozdobování budov veřejných škol obecných. Moravskému zemskému výboru v Brně. Žádám za příčinou dalšího úředního zařízení v hořejší věci za authentické pokud možno brzké sdělení, zdali na praporech jsou zemské barvy (od shora při svisle vztyčeném práporu počítají) červená a bílá nebo červená a žlutá. Předseda:"

"Věc: Ozdobování budov veřej. škol obecných. - zem. barvy. Referent Dr. Bar. Baratta. K č. 265/šk. ze dne 14./2. 1915. Přednes. Referent navrhuje: C. k. školní radě sděliti, že za autentické barvy moravské platí červená a žlutá (zlatá). C. k. okr. školní radě v Hustopeči. K shora uvedenému přípisu se c. k. ./. sděluje, že za autentické barvy moravské platí červená a žlutá (zlatá). Při tom se podotýká, že v tom ohledu, jelikož není žádného jiného zákonného ustanovení, dlužno považovati za platný jedině privilej Bedřicha III. z r. 1462, který v r. 1628 potvrzen byl od císaře Ferdinanda II. V Brně, dne 4./3. 1915. Baratta."

A z "jelikož není žádného jiného zákonného ustanovení" vidíme, že si referent Baratta byl vědom, že v době odeslání odpovědi prostě ještě není žádné jiné zákonné ustanovení. Paragraf 6 usnesení tzv. selského sněmu roku 1848-začátek 1849 se jako právní argument nedal použít, a tak musel vycházet z Fridrichova erbovního listu. To se změnilo právě až se změnou státního znaku na podzim 1915.

Snad se uvažovaná záliba (aspoň u někoho) klást tmavší barvu na první místo přenesla na moravskou orlici a její šachování jinak a dříve a odtud máme zemskou červenobílou bikolóru 19. století, a ten samý mechanismus přiblížení se jinému ("vyššímu", odkoukanému) vzoru, třeba ještě navíc ovlivněn i používáním červenobílé ovlivnil nejpozději do začátku 20. století a před 1. sv. v. užívání z původně žlutočervené bikolóry na červenožlutou.

Národní noviny č. 8 z 13. dubna 1848. Pražané v Brně

V souvislosti s českými snahami o opětovné spojení zemí bývalé Koruny české, Čech s Moravou, měla do Brna 7. dubna 1848 přijet delegace pražských měšťanů. A tak se několik studentů vypravilo s červeno-bílým praporem na brněnské nádraží, aby je přivítali na Moravě. Proti tomu vystoupili někteří brněnští Němci s černočervenožlutým praporem, který měl být rovněž vyvěšen z okna kavárny hotelu Padowetz stojícího poblíž. Pražané (čeští vyslanci) se však nedostavili.

O tom všem se pak psalo v Národních novinách č. 8 z 13. dubna 1848 na stranách 29-30:

Velevážený pane redaktore!

Právě mne došly zprávy z Brna, které pro důležitost našich poměrů Vám tuto sděluji. Především Vašnosti žádám to slavným pražským vyslancům sděliti, jelikož to nemalého vplyvu má na výbor, který se do Moravy sestaviti hodlá. Co za veřejnosti hodného uznáte - uveřejněte.

(Věrný opis přátelského dopisu.)

V Brně 8. dubna 1848.

Kdy pak dojde deputace pražská k nám? Včera, jak jste nám psal, očekávali jsme ji, ale nadarmo. Zhotovena jestiť k uvítání červenobílá korouhev - se lvem a orlicí, spojené věncem lípovým. Hudba myslivecká bude hráti piece národní. By deputace pražská sem do Brna přišla, jediné přání naše.

Brňané mají barvy německé - na starém Brně vlaje prápor německý! Snadno pochopíte, jaké city vzbudí pohled na to v srdci každého vlastimila. Cizozemci, kteří se k nám vtlačili, dávají nám nyní zákony, dle kterých zbloudilý Moravan se řídí, za své je pokládaje. Převraty v poslední době nás překvapily a pupenec u svém rozvinutí od škodného mrazu zachopen trpí, pročež jen zdánlivá pro nás jestiť svoboda. Lid venkovský neví, oč se jedná - s užasnutím doslýcháme zprávy z venkova. Chystáme se k rozejíti - jen že nás tak málo! Což našinci ve Vídni? 1) Jedná se v Moravě o strašnou budoucnost! Dnes neb zítra vypukne náramný boj! -

Ve středu odpoledne strhla se v kavárně u Padovce při zástupu as 60 osob znamenitá hádka.

V Brně jedině se mluví, zdaliž Morava má býti s Čechy spojena neb ne; kde převaha - víte! 2) Jistý Baumann, Brňan, převzal úlohu všech ostatních k odporu. Měl jsem při ruce brožůrku: "Slawen, Russen, Germanen" a dokázal jsem, že dle Šafaříka v Čechách, Moravě a Slezsku 6 700 000 obyvatelů, mezi nimiž 1 200 000 Němců, důsledně slovanské province, které dle historického základu k jedné koruně, totiž české náleží, že císařský plakat: "Einberufung der Stände der slavischen Provinzen" jmenovitě nám platil - považovati budeme tedy každého proti tomu jednajícího za zrádce konstituce, jak se to stalo s barvami německými; chceme býti Rakušany a jen Rakušany, nikoli ale Němcemi. Baumann: "wir werden uns schon zu helfen wissen, und wenn nicht anders, so werden wir euch erdrücken!" 3) To zavdalo příčinu k hrozným debattám. Váš list nám dal ráno na vědomost, že Česká deputace dnes nepřijede, tedy jsme přípravy odstranili.
Právě dochází Mráček z nádraží a vypravuje: Na sta Němců 4) s korouhvi německou očekávalo českou deputaci u nádraží, aby ji --- zbili, zmlátili, vypískali atd. - poněvadž ale nepřišli, řekli: Sie haben Wind bekommen! sind in Lundenburg geblieben atd.

Studující vypravují: Lažanský dal seniorovi vědět, aby zakázal Slovanům na ústavu přivítati Českou deputaci. J. Bezděk, policejní direktor, má býti toho příčinou a Leseverein, byla organisace v tom. Podobného cosi ani mezi Hottentoty státi nemůže! Snad by bylo dobře, kdyby deputace sem ani nedošla, neb jak doslýchám, že jedna setnina ustavičné hlídání převzala, aby študující neb deputace sem nevrazila. 5)

Minulý čtvrtek pronesl jsem na filosofii shromážděné mládeži několik slov. "V těchto síních" tak asi řekl jsem, "mluvíval k nám před sedmi lety náš mistr Klácel, jehožto slova v srdcích mnohých se zakořenila. Tehdáž nás dusily urputné zákony, kde nyní svobodně počínati lze. Vlast jest naše a nemáme se co obávati cizinců. Národnost bez svobody a svobodu bez národnosti nechceme! Nýbrž pod štítem svobody a práva národnost hájiti budeme" atd.

"Ozvání lidu moravského" četlo se po vydání na filosofii od vlastenců tohoto ústavu. Němci počali zuřit a přetrhli další čtení. Hádky povstaly, Dudík přišel a řekl, že Němci mohou mezi čtením odejít, což se i stalo.

Ohéral, Šembera, Dudík byli od Lažanského předvoláni, aby zamezili demonstraci každou. Laminet, stav moravský, dal 1000 pik zhotoviti. Proti komu? Zýtra víc.

Váš F. W. Prúdek m. p.

(...)

Zemské barvy v barevné příloze Rakouského univerzálního kalendáře Austria na rok 1844

František Pícha přináší ve svém článku Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848 otištěném v sborníku Genealogické a heraldické informace (GHI 2017, Moravská genealogická a heraldická společnost, z.s.) informaci a obrázek moravské trikolóry (s. 41-43; Morava je zastoupena vodorovnou trikolórou s modrým, červeným a bílým pruhem), která byla otištěna společně s českou bikolórou (Čechy jsou zastoupeny vodorovnou bikolórou s červeným a bílým pruhem) v barevné příloze Rakouského univerzálního kalendáře Austria na rok 1844 (Salomon, Jos., Austria oder Oesterreichischer Universal-Kalender für das Schaltjahr 1844. Mit einer heraldischen Farbentafel, Vídeň).

Nahoře nad tabulkou je vysvětlení jejího obsahu"
"Landes-Farben der einzelnen Provinzen des österr. Kaiserstaates *)."

Dole pod tabulkou hvězdičkou je nahoře oznámená poznámka
"*) Nach Maβgabe der in dem kaiserl. österreichischen groβen Wappen vorkommen den Wappenbilder."


V systematickém soupisu obsahu kalendáře (Systematisches Inhalts-Verzeichniß) je položka "Objasnění k titulní mědirytině (zemské barvy jednotlivých provincií rakouského císařského státu) J. P. Kaltenbaecka ... LXIV" (Erklärung des Titelkupfers (Landes-Farben der einzelnen Provinzen des österr. Kaiserstaates) von J. P. Kaltenbaeck ... LXIV).

"LXIV

Zur Erklärung des Titelkupfers

Wir müssen den freundlichen Beschauer des Titelkupfers ersuchen, nach Lesung der Ueberschrift sogleich dem leitenden Sternchen zu folgen und die Anmerkung: "Nach Maßgabe der in dem kaiserl. österreichischen großen Wappen vorkommenden Wappenbilder", wohl in Acht zu nehmen. Es fällt in die Augen, wie nichts weniger, als wörtlich, die Ueberschrift genommen werden darf; denn Jedermann weiß, daß Jerusalem, Indien, Kastilien u. s. w. keine Provinzen des österreichischen Kaiserstaates sind.

Bekanntermaßen führt der Kaiser von Oesterreich einen dreisachen Titel, einen großen, mittleren und kleinen. Dasselbe gilt von dem Wappen.

Der große Titel und das große Wappen werden bei allen Huldigungen, Hausverträgen, überhaupt bei allen wichtigen Anlässen im Innern der Monarchie, dann bei Traktaten mit auswärtigen Mächten, Creditiven, Gesandtschaftspässen; der mittlere Titel und das mittlere Wappen (Amtssiegel) werden bei minder feierlichen Kundmachungen und Verwaltungsakten; der kleine Titel und das kleine Wappen (Handsiegel) endlich bei allen vom Kaiser selbst gefertigten Schreiben, und auf sämmtlichen Münzen gebraucht.

Der große Titel, im Jahre 1836 nach dem neuen Besitzstande regulirt, enthält außer jenen Namen und Würden, die in dem mittleren Titel vorkommen, noch die Herrschernamen anderer Länder der Monarchie, dann aber auch die Namen und Würden einiger Länder, auf welche dem Erzhause ein Anspruchs-oder eventuelles Recht zusteht, oder die als Gedächtnißtitel geführt werden. Diesem vollkommen entsprechend ist das große Wappen entworfen und es erscheinen daher auch auf demselben die Wappenbilder von Ländern, welche in einer der eben angedeuteten Beziehungen zu Oesterreich stehen. Da übrigens Farben-Tabelle, welche heuer die Austria als Titelkupfer bringt, und die sonst wohl keiner weiteren Erklärung bedarf, sich streng an das große Wappen gehalten hat (mit Ausnahme der Stadt Wien, welche des allgemeinen Interesses wegen gleich nach den kaiserlichen Farben ihren Platz fand), so verweisen wir auf die offizielle Abbildung und Beschreibung, welche im Jahre 1836 unter dem Titel: "Wappen und Titeln Sr. k. k. apostolischen Majestät Ferdinand des Ersten, Kaisers von Oesterreich" in Folio erschienen sind."

Kalendář uvádí zemské barvy jednotlivých korunních zemí Rakouského císařství v podobě pruhovaných praporů. Zároveň je k nim poznamenáno, že jde o barvy odvozené z poslední verze císařského znaku z roku 1836. Takže tu sice není výslovně napsáno, že by byly tyto zemské barvy skutečně používány, ale vezmeme to tak, že takto měly vypadat. Znázorněné barvy pak logicky odpovídají moravské orlici ve státním znaku. Autor vzorníku v pořadí barev upřednostnil (dal nahoře na první místo) modrou barvu štítu moravského znaku, a dál pokračoval ostatními barvami šachování moravské orlice.

U kalendáře Austria si můžeme všimnout, že autor dával zásadně (tedy nikoliv jen u Moravy) barvu odvozenou od barvy pole příslušného štítu do horního pruhu praporu, což je neobvyklé oproti běžné praxi. Vysvětlení je snadné – zemské barvy vznikly v autorově fantazii, podle ad hoc jím vytvořených zásad.

V přehledu barevné přílohy univerzálního kalendáře Austria na rok 1844 jsou stará bikolóra i trikolóra plně odpovídající stavu od 13. století dosud (pro znaky Čech, Moravy a dnes ČR). Jen jsou obráceně; viz i zde zachycené pořadí českých barev červená-bílá a ne naopak, jak by se dalo očekávat, kdyby bylo jejich pořadí vzato dle dnes samozřejmého pravidla, kdy by se na první místo dostala bílá barva českého lva následovaná červenou barvou štítu. Ale jak víme, toto čestné pořadí štítových tinktur na vlajkách se v té době teprve ustalovalo.

A také by nás mohlo napadnout, že vlastně ty císařské barvy (bikolóra) mohly být jakýmsi "laicky viděným" inspiračním (třebaže chybně pochopeným) vzorem pro obrácené pořadí "české bikolóry a moravské trikolóry". Prostě jim tehdy přišlo "normální dát tmavší (hmotnější) barvu nahoru (jak to přeci viděli u císařského praporu) a světlejší dolů." Podobně jako dnes mají mnozí všechny vlajky věšet tmavým pruhem dolů (jsouce ovlivněni optikou vlajky ČR), kdy pochopitelně neznají vexilologické zvyklosti o převodu heraldických tinktur do barevných pruhů tzv. "hladkých" (tj. jednoduchých, ne heraldických figurálních) vlajek.

František Pícha je zde a i u jiných dokladů z doby 40. let 19. století, co se týče jejich zařazení jako politicky používaných zemských symbolů v určité podobě vzhledem k malému počtu známých a barevných dokladů a k jejich různorodosti ohledně vyvozování nějakých závěrů o jejich skutečném používání obezřetný.

Ano v heraldickém blasonu se jako první uvádí vždy tinktura štítu (pole) a pak figur(y). A víme, že kolísání bylo v dřívějších dobách časté. Ovšem nakonec se ustálila praxe, že tinktura figury je čestnější. Ostatně tak se nejčastěji objevovala právě i bílo-červená bikolóra česká a polská, stejně tak černo-žlutá císařská aj. převažující příklady. Osobně si myslím, že je to tak správně, prostě podkladová (štítová) tinktura je logicky níže (pod figurou a její tinkturou, která je na (nad) ní). Samozřejmě neplatí to absolutně a všude i z důvodů odlišení stejných barev bikolór obrácením pořadí.

Na tomto místě je vhodné připomenout zajímavou skutečnost, a to, že vyobrazení v kalendáři Austria ovlivnilo i dnešní podobu zemské vlajky Dolního Rakouska, která je, vzhledem k obvyklým zásadám převádění tinktur znaku do pruhů vlajky, jaksi obrácená.


O případu praporu Dolního Rakouska již dávno napsal Josef Česák (Vexilologie č. 75, s. 1459-1468). Zde kopie části stránky Austria Forum: Symboly Dolního Rakouska - Zemský znak a zemské barvy:

 (...)

Die Farben des Landes Niederösterreich sind blau-gelb.

Endlich hatte man sich die Mühe gemacht nachzuforschen, ob Blau-Gelb oder Gelb-Blau die richtige Reihenfolge sei. Bei Karl Lechner  fanden sich die notwendigen Hinweise: Bis in die Biedermeierzeit hinein gab es keine brauchbaren Angaben. Erst 1844, auf der Basis des schon erwähnten Hofkanzleidekrets vom 22. August 1836, fand sich im „Austria-Kalender" eine Tafel mit den Farben aller kaiserlichen Provinzen. Für Niederösterreich wurde Blau-Gelb angegeben, und das blieb auch die Reihenfolge bis 1902. Im Jahr 1903 wurden die Farben Niederösterreichs wie auch jene anderer Kronländer plötzlich vertauscht - ein zunächst unerklärlicher Vorgang. Ein Blick in das Werk Karl Lechners hilft, das Rätsel zu lösen. Bei der Erstellung des Amtskalenders hatte man zu Beginn des Jahrhunderts an der richtigen Reihenfolge der Farben gezweifelt und eine Anfrage an das Ministerium des Inneren gerichtet. Nach Stellungnahmen des Adelsarchivs und der anderen Statthaltereien konzipierte das Ministerium eine Antwort an die niederösterreichischen Anfragesteller, nach welcher die Landesfarben „usuell blau-gold" seien. Doch am 29. August 1902 führte ein Promemoria des damaligen Wappenzensors im Ministerium, Heinrich Seydl, zu einer gegenteiligen Entscheidung. Nach Seydls heraldischer Auffassung war die Farbe des Wappentiers wichtiger als die Farbe des Schildes. Er dachte hiebei wohl an die kaiserliche Farbkombination Schwarz-Gelb, die sich ja vom schwarzen Reichsadler in Gold ableitet, oder auch an das Weiß-Grün der Steiermark, deren Farben ihre Reihenfolge offenbar dem silbernen Panther im grünen Feld verdanken. Demgemäß wurde das Land Niederösterreich mündlich darüber informiert, dass Gold/Gelb die vornehmere Farbe sei und die Farben des Landes daher Gold-Blau zu sein hätten. Unser Gewährsmann Karl Lechner schließt die Darstellung dieses Vorganges mit der Bemerkung ab, dass es nirgendwo in der wissenschaftlichen Heraldik eine derartige Regel gegeben habe. Im Grunde sei die Farbe des Schildes die weithin sichtbare Farbe und daher die führende. (1) Das niederösterreichische Wappen ist das einzige österreichische Landeswappen, in dem Blau vorkommt. Es ist natürlich zu weit hergeholt, im Blau des Landeswappens ein Symbol für das Blau der Donau zu sehen, die Niederösterreich von der Westgrenze bis zur Ostgrenze durchfließt. Denken wir an die zweite Wappenfarbe, das Gold bzw. Gelb, so mag uns Franz Grillparzer einfallen, der im dritten Akt von „König Ottokars Glück und Ende" Ottokar von Horneck schwärmen läßt von jenem „guten Land":

(...)

Že se otočené pořadí barev ujalo v Dolním Rakousku, je zajímavý fakt, a že si toto pořadí Dolnorakušané dokázali obhájit, je ještě zajímavější. Ale – to je důležité – nic z toho neplyne.

Pořád mějme na paměti, že to, co víme my, opravdu skoro nikdo nezná (dnes ani tehdy). Proto je třeba vše hodnotit kriticky (zvláště laické popisy a „druhotná“ vyobrazení).

Jeden z nejstarších názorů na moravské barvy v novinách Lípa slovanská z roku 1848, č. 8, s. 32

Jeden z nejstarších názorů na moravské barvy (vedle jednání zemského sněmu v letech 1848-1849) se nachází v novinách Lípa slovanská z 26. října 1848, č. 8, s. 32, s podtitulem "Časopis politicko-literární a obchodnický pro Slovany na demokratickém základu", vydávaném v Praze společností Lípa slovanská z roku 1848, č. 8 (Josef Podlipský, Vincenc Vávra):

"Většina dědin má barvy moravské, t. j. bílé-modro-červené, co staromoravské barvy. Národ neuznává (- a sice právem -) sněmem brněnským vytvořené barvy červeno-žluté, které brněnské a Holomoučtí gardy přijaly."

V článku se dále říká, že nikdo (ani císař Bedřich) nemůže národu jeho barvy dovolit. Takové právo má jen sám národ:

"My národové slovanští všichni buď bílou-modrou buď bílou-červenou buď bílou-modrou-červenou barvu jsme si od jaktěživa zalíbili a v nejnovějších časech tyto poslední barvy za význam ducha vůbec slovanského uznané jsou." Pokud moravský sněm ustanovil za zemské barvy žlutou a červenou: "přenáhlil se a chybil".

V dalším článku na téže straně se popisuje, že v Olomouci byl "vidět veliký prapor moravský, totiž červeno-bílo-modrý". Pořadí pruhů tedy nebylo podstatné.

Josef Bednář, Stručné dějiny Moravy. Dodatky - symboly státnosti

V dubnu 2018 vyšla práce Josefa Bednáře Stručné dějiny Moravy. Pěkný počin. Součástí publikace jsou v textu na několika místech údaje o moravských symbolech. Informace o jejich historickém vývoji jsou ovšem soustředěny až v kapitole D.6 Symboly státnosti, která jde dál než k popisu znaku Moravy, který je daný, protože kniha je představena jako dějiny Moravy na pozadí tzv. českých zemí, a věnuje se i dalším symbolům České republiky (Dodatky. D.6 Symboly státnosti, s. 554-558). Najdeme zde podkapitolky Moravská orlice, Moravská vlajka, Moravská hymna, Slezská orlice, Český lev, Česká vlajka, Státní znak, Státní vlajka, Státní hymna.

Seznamujeme se s fakty o moravském znaku a s dalšími tématy, včetně názorů na věc. Z toho se samy nabízejí otázky, které bude dobře dále postupně rozvinout. Na straně 7 po kapitole Jsou Čechy, je Morava - jsou Češi, jsou i Moravané následuje kapitola Milníky moravské historie. Z tvrzení nás zaujmou dvě (byl učiněn pokus sehnat někoho, kdo by byl schopen se nejen k nim vyjádřit, ale "má smysl recenzovat totální blud? Už jen ty dvě fráze jsou demagogie", takže díky za shrnující závěr k roku 1848 a za delší vyjádření k tomu roku 1920 :):

1) "1848 Moravský zemský sněm přijal zemskou ústavu, moravský znak a vlajku"

- podepsal (návrh) panovník? Nepodepsal.

Jaký to byl znak? Jindřich Dvořák v práci Moravské sněmování roku 1848-49, s. 169, píše: "Erb zemský. Barvy zemské. § 6. Země Moravská podrží svůj dosavadní erb zemský, totiž: orlici zlatě a červeně kostkovanou v poli modrém, na pravo hledící a korunovanou. Barvy zemské jsou zlatá a červená. Ustanovení o barvách zemských přijato k návrhu poslance Cibulky, jenž pravil, že proti zemským barvám, zlaté a červené, se z jisté strany brojí a že se popírají, ač spočívají na privileji císaře Bedřicha od 7. prosince 1462. S těmito barvami prý se spojuje krásná památka, že byly zemi uděleny za osvědčenou udatnosť. Posl. Čambala návrh tento podporoval. Poslancem Chlumským poznamenáno, že pravé původní barvy zemské jsou červená a bílá; pozdější barvy, zlatá a červená, byly uděleny stavům, a ne zemi. Na to připomenul předseda rytíř Vojkovský, že podle listiny o privileji císaře Bedřicha barvy zlatá a červená byly zemi uděleny."

§ 6 - německé znění (Entwurf der Verfassung für das Markgrafthum Mähren, welcher bei dem Mährischen Landtage beschlossen, und dem hohen Ministerium zur Bestättigung des österreichischen Reichstages und Sr. Majestät des Kaisers unterbreitet wurde.): "Das Land Mähren behält sein bisheriges Landeswappen, nämlich: Im blauen Felde einen von Gold und rother Farbe geschachteten, nach rechts sehenden gekrönten Adler. Die Landesfarben sind Gold und Roth."

 § 6 - české znění (Návrh zřízení pro Markrabství Moravské, který při moravském sněmu zemském usnešen, a vysokému ministerstvu k potvrzení sněmu rakouské říše a Jeho Milosti císaře Pána podán jest.): "Země Moravská podrží svůj dosavadní zemský erb, totiž v modrém poli zlatem a červenou barvou šachovaného, napravo hledícího korunovaného orla. Barvy země jsou zlatá a červená."

Proti tvrzení o vzhledu zemského znaku, jak je v něm podáno (bisheriges Landeswappen, nämlich: Im blauen Felde einen von Gold und rother Farbe geschachteten, nach rechts sehenden gekrönten Adler/dosavadní zemský erb, totiž v modrém poli zlatem a červenou barvou šachovaného, napravo hledícího korunovaného orla), vystupují jiné dokumenty z onoho roku, a stojí proti němu historická skutečnost.

Vidíme, že o vlajce se tu nepíše. Návrh moravského zemského zřízení z roku 1848 nebyl uskutečněn. Šlo v něm pouze o barvy moravské orlice v modrém poli štítu, a píše se v něm o moravských barvách.

24. ledna 1849 bylo Janem Koppelem oznámeno přerušení zasedání sněmu na dobu neurčitou, dokud by nebylo povoleno jeho opětovné svolání, k čemuž však nikdy nedošlo. Tím bylo zasedání 24. ledna 1849 poslední schůzí prozatímního moravského zemského sněmu. Zemská ústava, kterou prozatímní zemský sněm žádal, a tím i s ní související usnesení o barvě zemského znaku, nikdy nebyly předloženy k nejvyššímu schválení. Z toho důvodu nedostaly žádnou zákonnou platnost.

Závěr: Sněm přijal maximálně návrh ústavy a "nových" symbolů (samosprávy provincie) - sněm přitom neuznán (byl rozpuštěn) a návrhy nikdy nepotvrzeny.

Pro srovnání a souvislosti následují odkazy na některé další dobové dokumenty a pro pohled z odstupu také na vědecké práce ze 40. let a z 2. poloviny 19. století (podané z jedné i z druhé strany, z Moravy i z Čech, před a po přijetí návrhu zřízení pro Markrabství moravské, vědění domácí i zahraniční) k moravskému znaku a k jednání tehdejšího sněmu: Karla Wladislawa Zapa Wšeobecný zeměpis, Díl I., 1846; Joseph Freiherrn von Hormayr, Taschenbuch für die vaterländische Geschichte, Mährische Sittenzüge, s. 247-256, sv. 29, Berlín, 1848; Rückblicke auf das Jahr 1848, Brno, 1849, s. 11-13 (in: Wilhelm Schram, Ein Buch für jeden Brünner, 2. díl, 1902, s. 137-140, 140-143) Das erste Fahnenfest der Nationalgarde am 11. April in Brünn; Das zweite Fahnenfest der Nationalgarde am 24. April 1848; Die Aenderung der ständischen Adler an 6 Fahnen; Alois Vojtěch Šembera, Politické zemské barvy Moravské, Týdenník, listy ponaučné a zábavné, č. 18, Brno 4. května 1848, s. 139; Prapor kroměřížské národní gardy v roce 1848, in: Kryštof Kouřil, Edice pamětní knihy II. svazku města Kroměříže z let 1848-1867, Hulín, 2012; Spor o prapor národní gardy v Přerově roku 1848 - dopis Václava Kozánka Janu Ohéralovi z 27. dubna 1848; J. V. Hellich, Diplom Slovanského sjezdu v Praze v roce 1848; Odpor proti opovážlivé i zrádné změně starožitné národní barvy moravské, Pražský posel, Čtení pro lid jazyka českého od J. K. Tyla, 1848, č. 34, s. 269-270; Karel Havlíček Borovský, Články z Národních novin 1848-1850: Cestou do Haliče, Z Moravy; Návrh na změnu zemského znaku; Ať žijou Moravané 1849; Jan Havelka, Erb a zemské barvy markkrabství moravského, in: Komenský, 1880, ročník 8, číslo 29, s. 434-436, 451-455; Vincenc Brandl, Kniha pro každého Moravana, Znak čili erb zemský, vydání 1863, 1892; Vincenc Brandl, Zemský erb čili znak markrabství Moravského, in: Obzor. List pro poučení a zábavu. Redaktor: Vladimír Šťastný. IX. ročník 1886, Brno 1886; Josef Alexander Helfert, Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen, 1897, s. 3

2) "1920 Zakázáno užívání moravské vlajky jako symbolu habsburského státu"

- kdo, jak, kdy a co zakázal? Červenobílomodrou trikolóru? Nebo červenomodroobílou či bíločervenomodrou trikolóru? Nebo červenobílou bikolóru? Nebo bíločervenou? Nebo červenožlutou bikolóru? Nebo žlutočervenou? Nebo červenožlutomodrou či žlutočervenomodrou?

Zdroj? Citace dotyčné právní normy ... nikoliv! Jen Ústava Československé republiky stanovila státní barvy (bílo-červeno-modrou trikolóru) a následný zákon o státních symbolech definoval jednotlivé. Jelikož nešlo o vpravdě plnohodnotné zemské (spolkové) zřízení, nebyly samostatně kodifikovány jednotlivé (samostatné!) znaky historických zemí ani jejich vlajek, a to ani v případě Slovenska (a jeho bílo-modro-červené trikolóry)! Nevytrhávejme z kontextu! Ano,logicky se rušila monarchistická symbolika (tj. i neužívání tinktur dle válečného zákona 1915, viz šachování orlice), odstranění císařských orlů (viz přemalování c.k. znaku v sále někdejšího Moravského zemského sněmu) apod. ...

Nikdo však nestíhal užívání slovenské trikolóry na Slovensku, jednotlivých (samostatných) heraldických symbolů v historických českých zemích aj. reliktů (včetně žluto-červené bikolóry). Nic z toho ale nebylo třeba legislativně řešit. Státní barvy jsou od 13. století neměnné, stejně tak i historické znaky (českých) zemí (ať na štítě či praporech). Musela se ale logicky zrušit symbolika zaniklého státu-monarchie, včetně jejích stanných direktiv (viz šachování 1915-1918).

Via Moravica

Dálniční tah tvořený dálnicí D2 a nově budovaným úsekem D1 (Slovensko–Břeclav–Brno–Ostrava–Polsko) je z nejvýznamnějších na Moravě, proto byl pojmenován Via Moravica, to jest Moravská cesta.


Vizuální styl Via Moravica byl vytvořen Omegadesign, která dostala zadání vytvořit silnou značku pro nově budovaný úsek dálnice D1 (D47) mezi Lipníkem nad Bečvou a Ostravou.


Značka byla vedle propagace během výstavby dálnice použita na protihlukové stěny v nově budovaných úsecích. Barevné řešení hliníkových protihlukových stěn je doplněno červenou linkou, která podtrhuje velkorysost a vkusnost těchto významných dopravních staveb.

Zavřený únikový východ

Známkový sešitek vydaný Českou poštou v roce výročí vzniku samostatného československého státu

21. února 2018 byl Českou poštou vydán známkový sešitek s námětem státních symbolů (název emise: Státní symboly - sešitek) v nominální hodnotě 152 Kč; známkový aršík k výročí republiky. Následující údaje jsou převzaty z jejích stránek (dokumenty Tematický komplet: Státní symboly a Státní symboly). Znění textů vykazuje jasnou spojitost s texty na stránce Pražského hradu v kapitole o Státních symbolech, v její dnešní podobě vzniklé po upozornění na některé se vyskytnuvší chyby, poté co v ní byla opravena některá ne zcela přesná vyjádření. Bylo však ponecháno mezi laiky i novináři ustálené „laické“ spojení v nadpisu „prezidentská standarta“, ale hned následující věta mluví správně "Vlajka prezidenta republiky je bílá". Předmluvu ke známkám tedy napsal vedoucí Oddělení styku s veřejností Martin Hakauf, proto jsou údaje České pošty zaslouženě a pro úplnost rozšířeny o údaje ze stránky Pražského hradu.


Nominále známek je zastoupeno  písmenem „A“, které odpovídá ceně za vnitrostátní obyčejné psaní – standard do 50 g dle ceníku základních poštovních služeb v aktuálním znění – ke dni vydání 19 Kč; cena sešitku k datu vydání: 8 x 19 Kč, tj. 152 Kč.


Výtvarný návrh vytvořil Filip Heyduk. Obraz známek má rozměr 52 x 29 mm. Známka je vytištěna plnobarevným ofsetem. Na tiskovém listu je 8 kusů různých výplatních známek ve formě celoplošných samolepek s oddělením formou průseku. Na zadní straně známkového sešitku je umístěn hologram sloužící jako ochranný prvek, čárový kód a doprovodné texty.


Námětem známek jsou jednotlivé státní symboly, přičemž „Velký státní znak“ je zpracován ve dvou variantách. Jedna vyzdvihuje pole se znakem Moravy, druhá pole se znakem Slezska. Státní symboly určuje Ústava České republiky jako oficiální a nezaměnitelné označení suverenity.


Velký státní znak – čtvrcený štít se čtyřmi poli. Jednotlivá pole symbolizují historické země České republiky – první Čechy, druhé Moravu, třetí Slezsko, čtvrté pole pak republiku jako celek.

V prvním a čtvrtém červeném poli proto vidíme stříbrného dvouocasého lva ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve druhém modrém poli je stříbrno-červeně šachovaná (moravská) orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve třetím zlatém poli pak černá (slezská) orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými listy a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí.


Malý státní znak – červený štít, ve kterém je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí.


Státní barvy – bílá, červená a modrá v uvedeném pořadí (shora dolů nebo zleva doprava).


Státní vlajka – skládá se z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky.

Poměr šířky vlajky k její délce je 2:3. Visí-li vlajka svisle, pak je (při pohledu na objekt) bílý pruh vlevo a červený vpravo, modrý klín je vždy nahoře a směřuje dolů.


Prezidentská standarta – je bílá, s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých, červených a modrých. Uprostřed bílého pole je velký státní znak, pod kterým je na červené stuze, podložené žlutými lipovými ratolestmi, bílý nápis PRAVDA VÍTĚZÍ.

List vlajky je čtvercový (v poměru šířky k délce 1:1). Označuje sídlo prezidenta republiky v době jeho přítomnosti v České republice, stejně tak např. prezidentskou lóži či dopravní prostředek (v podobě standarty) atd. Lipové ratolesti (či listy) jsou národním odznakem.


Státní pečeť – tvoří ji velký státní znak podložený lipovými ratolestmi po stranách, kolem něhož je opis ČESKÁ REPUBLIKA.


Státní hymna – je první sloka písně "Kde domov můj" z původní české hry Fidlovačka. Autorem textu je Josef Kajetán Tyl, autorem hudby František Škroup.


Kovová plastika moravské orlice součástí památníku v Břeclavi

Dalším z všeobecných ztvárnění znaku Moravy je památník v Břeclavi s více než metr vysokou moravskou orlicí navržený Martinem Ondrouchem. Čtyři nosné pilíře byly dodány břeclavským kamenictvím Čech. Slavnostní odhalení proběhlo 29. června 2006. Orlici z bronzu zhotovil Lubor Kožďál z Lanžhota.


Texty na kamenných deskách, v nichž jsou vypsány základní údaje z historie Moravy (dějiny Velké Moravy, Markrabství moravského), města Břeclavi a informace o Pohansku a Lednicko-valtickém areálu vypracovali bývalá ředitelka břeclavského Městského muzea a galerie Evženie Klanicová a bývalý ředitel Státního okresního archivu v Mikulově Emil Kordiovský.



Rozbor symbolismu památníku a textu na deskách podává v diplomové bakalářské práci Petr Vašek, Moravský den: smyšlená tradice a vzpomínání, Brno, 2008, kapitola 5. Památník Moravy a Jošt Moravský: nostalgie, která provokuje, s. 16-19.

"Památník Moravy je doprovázený textem, který vznikl z iniciativy starosty Piškuly roku 2006 a byl schválen radou města. Tvoří jej čtveřice válců ukončená nahoře kovovým emblémem moravské orlice, z nichž na každém se nachází tabulka s textem o vybraných historických událostech z dějin Moravy a popisem místní lokality."

"Památník Moravy dominuje propagačním plakátům Moravského dne a také na webových stránkách Pro Regionu. Je umístěn před kulturním domem na břehu řeky Dyje u mostu, který spojuje centrum města s vlakovým nádražím. Toto místo je strategicky vybráno a činí památník takřka nepřehlédnutelným. Na jeho vrcholu se nachází kovový emblém moravské orlice."

"Památník vznikl z iniciace starosty, který se slovy vedoucího Odboru kultury Městského úřadu Břeclav, Pavla Kašuby, především zasluhuje o propagaci moravské tematiky."

"... texty svým seřazením slibují vyprávět historii Moravy s časovou kontinuitou. Ta začíná u Velké Moravy se vzpomínkou na Pohansko, po jejímž zániku se stala Morava údělným knížectvím a posléze markrabstvím. Po smrti Jošta, „posledního nezávislého markraběte,“ byla Morava spravována zemskou obcí, která byla zrušena roku 1949 s nástupem komunistické vlády. Vzpomínky historie Moravy tedy končí zánikem samosprávy, jako by dále historie Moravy nepokračovala. Tento příběh se zdá být neukončeným v porovnání s tím, jak je Morava oslavována ve své živoucí přítomnosti při Moravském dni."

Markrabě byl sice suverén, ale vždy víceméně závislý na králi (leník). Nešlo-li o jednu osobu krále a markraběte ... Takže formulace „posledního nezávislého markraběte, je nepřesná (nevhodná). Spíše šlo o situaci, kdy byla "samostatná/samotná" osoba markraběte sídlícího na Moravě apod.