Příjezd prvního vlaku do Brna 7. července 1839 - červenobílá bikolóra

Ve sbírkách Muzea města Brna (MuMB) je kolorovaná litografie k příjezdu prvního vlaku do Brna 7. července 1839, kde je vymalováno několik červenobílých korouhví a zpracováním rozličných jiných vlajek v téže barevné kombinaci. Mohou některé z nich souviset s železnicí, zvláště ty s mřížkou (či šachované, jak můžeme z jiného pohledu na událost vidět na jiných dobových grafikách)? Podle Františka Píchy, který se výjevem ve svém článku Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848 otištěném v sborníku Genealogické a heraldické informace (GHI 2017, Moravská genealogická a heraldická společnost, z.s.) mimo jiné zabývá (s. 41-43), nelze rozhodnout, zda tyto představují brněnské, moravské nebo české barvy.

Příjezd prvního vlaku do Brna 7. července 1839

Z Břeclavi do Brna, které neleželo přímo na trati, vedla šedesátikilometrová odbočka, jejíž stavba dostala přednost před hlavní větví, která vedla přes Břeclav na Přerov. Brňané mohli poprvé spatřit parní lokomotivu Moravia na zkušebních jízdách už koncem roku 1838. Přibližně měsíc po zkušebních jízdách provedených mezi Rajhradem a Brnem se uskutečnily, což se téměř nepřipomíná, propagační jízdy. 15. prosince 1838 z Brna do Rajhradu vyjel vůbec první parní vlak na území dnešní České republiky, kdy se mohli svézt vlakem zájemci při propagačních jízdách (v sobotu 15. prosince 1838, se konala jízda pro veřejnost, a v neděli 16. prosince 1838 jízda pro dámy).


V roce 1839 byl zahájen provoz na železniční trati Vídeň-Břeclav-Brno, první parostrojní železniční trati v českých zemích. Slavnostní příjezd prvního vlaku z Břeclavi do Brna v červenci 1839 zastínil předchozí jízdy. Na nádraží čekaly tisíce zvědavých lidí na to, až se ze zatáčky vynoření funící parní lokomotivu Herkules. Společně s odbočkou do Brna se stanicemi Zaječí, Vranovice a Rajhrad bylo zároveň zprovozněno celé spojení mezi Vídní a moravským hlavním městem dlouhé 144 kilometrů. 7. července 1839 vyrazily z Vídně na zahajovací jízdu v půlhodinových odstupech čtyři vlaky, jež táhly lokomotivy pojmenované Herkules, Bruna, Gigant a Brucephalus. Cesta tehdy trvala čtyři a půl hodiny.

Lukáš Václavík v práci Podoba města Brna ve výtvarném umění 19. století, Brno 2011, píše, že "Příjezd  prvního  vlaku  z Vídně  do  Brna  byl  velmi  sledovanou událostí, protože železnice byla  v té době čerstvou novinkou, kterou se mohlo pochlubit  jen pár měst na světě. Nádraží, dráha a železniční viadukty tak vedutisty uchvátily natolik, že velký viadukt nechybí téměř v žádném albu, snad  ani na  jakémkoli  pohledu  na  město  z této  doby.  Místní  železnice s mosty získala stejné postavení jako dvě tradiční brněnské dominanty hrad Špilberk a Petrov."


Příjezd prvního vlaku do Olomouce dne 17. října 1841

My když na to rozvažování končící na nedostatku dokumentu k události, který by scénu popsal a vysvětlil, půjdeme účelově jednodušeji, tak si můžeme říct, že s ohledem na státní znak z roku 1836 a na to, že pro nás je vlajka často jen pruhované vexillum, jen můžeme hádat, která z těch vlajek je takto unifikovaná moravská vlajka více a která méně, a která by třeba mohla být brněnská, anebo nějaká jiná.

Citace zdroje pramene: Leopold Müller, sbírky Muzea města Brna, inv. č. 2406. Lze si jej v celu grafického listu prohlédnout na stránce internetové encyklopedie dějin města Brna.

Popis: vidíme dvě červenobíločervené vlajky, dvě bíločervené nebo červenobílé (?) a další dvě (maximálně tři) popsatelné jako červená mřížka na bílé vlajce.

K události příjezdu vlaku Ferdinandovy Severní dráhy z Vídně 7. 7. 1839 do Brna jsou i další grafiky, např. Eröffnungsfahrt der priv. Kaiser Ferdinands Nordbahn von Wien bis Brünn am 7. 7. 1839 Ankunft im Bahnhofe zu Brünn (Aufg. von F.X. Richter; Zum Mährischen Wanderer oder Väterlandischen Pilger 1840).

Zahajovací jízda privilegované Severní dráhy císaře Ferdinanda
z Vídně do Brna 7. 7. 1839 na nádraží v Brně

Tady platí to už kdysi napsané, že každý malíř měl skicář (památník), a pak dělal čistopis. Jak co finálně provedl a případně koloroval podléhá osobním tendencím a (ne)znalostem, (ne)paměti) ...

Viz ono šachování nebo mřížování, pořadí trikolór a bikolór (jsou schopni obrátit i barvy rakouské (babenberské) a u pořadí nahoře/dole si tehdy "nikdo" nelámal hlavu, prostě to nějak viselo a vlálo, rotovalo (zvláště na křížovém ráhně korouhve) atd.

Tady se při stejné scéně vidí, jak se každý může přesvědčit, že jiný grafik zachytil u téhož prapor šachování. A zaujme, že ta vlajka, co je barevně červenobíločervená, je zde bíločervenobílá (světlá-tmavá-světlá).

Bližší mi přijde, že na těch vlajkách bylo šachování. A když už zpracovateli černobílé grafiky vydané v roce 1840 uvěřím toto, že to vystihl (viděl a zaznamenal) přesně, jak to bylo, tak mám tendenci považovat jeho světlotmavosvětlý prapor za dobrou stopu taktéž a převést si jej s kolorovanou litografií Leopolda Müllera před očima na bíločervenobílý prapor. Mohly by toto být ony slavné "brněnské barvy", když se o nich občas píše v novinách?

Když to srovnáme, tak bikolóry na stožárech jsou u rytiny zachyceny jasně tmavá-světlá: tedy v barevném podání v tomto případě červená-bílá. A to znamená, že tu máme opět tu červenobílou kombinaci, na kterou se občané ptají úřadů, i když tuší jejich odpověď, i v roce 1915, kdy byl změněn státní znak (a barevnost znaku Moravy v něm), když si lidé "nejsou jisti" (kvůli starodávné dobře zažité vazbě na červenostříbrně šachovanou moravskou orlici) tím, jestli ještě můžou vyvěsit pro ně až do té přece jen podstatné právní změny jasně zemskou červenobílou (když přijde na barevnou dvojkombinaci), anebo už musí tu červenožlutou.

"C. k. okresní školní rada. V Hustopeči, dne 14. února 1915. Čís: 265 / šk. Ozdobování budov veřejných škol obecných. Moravskému zemskému výboru v Brně. Žádám za příčinou dalšího úředního zařízení v hořejší věci za authentické pokud možno brzké sdělení, zdali na praporech jsou zemské barvy (od shora při svisle vztyčeném práporu počítají) červená a bílá nebo červená a žlutá. Předseda:"

"Věc: Ozdobování budov veřej. škol obecných. - zem. barvy. Referent Dr. Bar. Baratta. K č. 265/šk. ze dne 14./2. 1915. Přednes. Referent navrhuje: C. k. školní radě sděliti, že za autentické barvy moravské platí červená a žlutá (zlatá). C. k. okr. školní radě v Hustopeči. K shora uvedenému přípisu se c. k. ./. sděluje, že za autentické barvy moravské platí červená a žlutá (zlatá). Při tom se podotýká, že v tom ohledu, jelikož není žádného jiného zákonného ustanovení, dlužno považovati za platný jedině privilej Bedřicha III. z r. 1462, který v r. 1628 potvrzen byl od císaře Ferdinanda II. V Brně, dne 4./3. 1915. Baratta."

A z "jelikož není žádného jiného zákonného ustanovení" vidíme, že si referent Baratta byl vědom, že v době odeslání odpovědi prostě ještě není žádné jiné zákonné ustanovení. Paragraf 6 usnesení tzv. selského sněmu roku 1848-začátek 1849 se jako právní argument nedal použít, a tak musel vycházet z Fridrichova erbovního listu. To se změnilo právě až se změnou státního znaku na podzim 1915.

Snad se uvažovaná záliba (aspoň u někoho) klást tmavší barvu na první místo přenesla na moravskou orlici a její šachování jinak a dříve a odtud máme zemskou červenobílou bikolóru 19. století, a ten samý mechanismus přiblížení se jinému ("vyššímu", odkoukanému) vzoru, třeba ještě navíc ovlivněn i používáním červenobílé ovlivnil nejpozději do začátku 20. století a před 1. sv. v. užívání z původně žlutočervené bikolóry na červenožlutou.